Ze začátku jsme nechápali, jak Srí Lanka, která je rozlohou menší než Česká republika, může mít přes 21 milionů obyvatel. V horách jsme ale viděli, jak lidi opravdu dokážou žít úplně všude, a tak i “městečko” Hatton mělo přes 100 000 obyvatel, což se dalo odhadnout už podle velikosti nádraží. Poprvé na Srí Lance jsme si připadali jako delegace, jelikož na nás u východu čekal náš hostitel s cedulí se jmény. Ten nás vzal, jak jinak než tuk-tukem, do našeho ubytování v nedaleké Dickoyi.
Šli jsme spát hodně brzo, protože stejně jako většina turistů jsme i my chtěli zažít východ slunce na Adam’s Peaku. To znamenalo vyrazit na skútru v 1:30 ráno, abychom o hodinu později stáli připraveni na startu pod horou. Po tom, co jsme si dali noční sváču, jsme se zařadili do průvodu čelovek a vyrazili zdolávat 5 500 schodů na pouhých 5 kilometrech. Počáteční radost z jasné oblohy nám překazil mrak, který se táhl od půlky hory až na její vrchol. Proto jsme kromě tmy a zimy šli také v mlze. Totálně promočení a po pár krizích jsme nakonec s velkým předstihem dorazili do cíle, kde už se zimou třásl dav turistů společně s pár místními. Adam’s Peak je totiž posvátnou horou pro buddhisty, muslimy i křesťany a každý Srílančan by tuto cestu měl podniknout alespoň jednou za život.
Za jasného počasí je při východu slunce krásně vidět, jak hora vrhá stín pravidelného trojúhelníku. Na nás ale čekalo zklamání, jelikož i za světla jsme byli ve stále stejném mraku. Mohlo nám být jasné, že se počasí umoudří až ve chvíli, když jsme se s roztřesenými nohami po pár hodinách dobelhali zpět ke skútru. Tak toho hajzlíka máme vyfoceného aspoň z dálky.
Naštěstí cestou zpátky nás srílanská příroda nezklamala a my si tak užili ranní projížďku kolem jezer až zpátky domů, kde na nás za odměnu čekala obrovská snídaně.
Srílančani se běžně po výšlapu regenerují dva dny, my po dvou hodinách odpočinku nasedli na vlak a zamířili směr Rambukkana.
Směrem na jih od Rambukkany se rozprostírá Pinnawala, která je populární kvůli sloním sirotčincům. Největší je zde státní Pinnawala Elephant Orphanage, kam putují sloni, co jsou na obtíž srílanským farmářům, kteří by je jinak zabili, nebo odkoupení sloni žijící v zajetí, kterým hrozilo utracení. Bohužel se ale z tohoto sirotčince v posledních letech stala pouze další turistická atrakce, proto jsme si místo toho vybrali menší projekt, kde narozdíl od Pinnawaly má slon volnost.
K tomu, abyste mohli vlastnit na Srí Lance slona, potřebujete od vlády licenci, kterou mají prý jen politici a nejbohatší podnikatelé. Proto si Elephant Freedom Project může slona pouze měsíčně pronajímat za 250 tisíc rupií (necelých 33 tisíc korun) od společnosti, kde by jinak slon pracoval. Bohužel slon, co se jednou narodí v zajetí, se už nemůže vrátit zpět do přírody.
Samozřejmě po tom, co jsme viděli luxusní rodinný dům a hybrid před ním, se nám potvrdilo, že i s maximálně 16 návštěvníky denně jde o dobrý byznys. Nicméně když nám byla představena 2,8 tunová slonice Kumari a způsob, jakým s ní zachází, tak jsme věděli, že jsme si vybrali správně.
Nejdřív jsme Kumari uklidili po noci pelech od sloního trusu, a pak jsme s ní šli na “procházku”. Ve volné přírodě asijský slon nachodí denně zhruba 16 km, ale naší slonici se ten den nechtělo, a tak jsme ji jen pozorovali, jak spořádává okolní les. Během toho jsme se o Kumari dozvěděli pár (ne)lichotivých informací:
- sní 200 kg potravy denně, vypije 150 l vody
- když jí dáte cukrovou třtinu, bude vaše nejlepší kamarádka
- denně vyprodukuje 120 bobků velkých jako lidská hlava
- vidí na 15 metrů, ale cítí až na 20 km
- má osobního lékaře, který se jí stará především o zuby
- je lechtivá na bradě
Po “tea time” jsme se podívali, jak se vyrábí papír ze sloního trusu v blízké továrně. Zajímavostí je, že například z trusu mladých slonů se dělá jemnější papír, neboť mají silnější zuby a dokáží potravu lépe rozdrtit. I když je výroba jednoduchá, je pro Srílančany levnější používat dovážený papír a tento “tree free” exportovat do Evropy. V druhé hale seděly ženy, které za pár tisíc měsíčně vyrobený papír barvily, stříhaly a lepily a vyráběly tak například zápisníky, které můžeme vidět i v českých prodejnách.
Před společným obědem jsme si zkusili, jaké to je umývat slona kokosovou skořápkou. Celou dobu s námi byl i Mr. Black, který je Kumařin “keeper” – stará se a dohlíží na ni 24 hodin denně. Toto povolání se předává v rodině, i kvůli tomu, že otec synovi prozradí sloní jazyk, několik frází, kterými se slonem komunikují.
Musíme říct, že i přes počáteční skepsi se nám návštěva projektu moc líbila a můžeme ji vřele doporučit.
Leave a Reply